Co doopravdy znamená černý pásek?

  Díky zájmu, který vyvolává můj sloupek „Staré cesty“ dostávám korespondenci z celé země. A nejčastější otázka je: „Jak dlouho trvá získat černý pásek?“

   Nevím, jak se na ni odpovídá v jiných školách, ale moji studenti vědí, že položení takového dotazu v mém dojo je v jejich tréninku vrátí o několik let zpět. Byla by to katastrofa.

   Mnoho lidí by přeteklo radostí, kdybych řekl, že získat černý pásek zabere jen pár let, ale naneštěstí to neplatí. A protože se obávám, že spousta lidí nebude s mou odpovědí spokojená, myslím, že obecná mylná představa v otázce „Co znamená černý pás?“ by se měla vyjasnit, jak to jen bude možné. Není to oblíbený předmět diskuse způsobem, kterým to budu provádět já. Opravdu varuji své studenty, aby především nekladli tuto otázku. Odpověď není to, co chtějí slyšet.

   Jak získáte černý pás? Najdete schopného učitele a dobrou školu, začnete cvičit a tvrdě pracovat. Jednou – nikdo neví kdy – to přijde. Není to jednoduché, ale stojí to za to. Může to trvat rok; může to být deset let. Nemusíte na něj dosáhnout nikdy. Když dojedete ke zjištění, že černý pás není tak důležitý, jako cvičení samotné, dosahujete pravděpodobně úrovně černého pásu. Když zjistíte, že bez ohledu na to, jak dlouho nebo jak tvrdě trénujete, máte před sebou celý život studia a cvičení, dokud nezemřete, pravděpodobně se přibližujete černému pásu. Ať se blížíte k jakékoli úrovni, když si myslíte, že si „zasloužíte“ černý pás, nebo když si myslíte, že teď jste „dost dobří“, jste na míle vzdáleni a opravdu ještě daleko od dosažení svého černého pásu.

   Trénujete tvrdě, buďte pokorní, nepředvádějte se před učitelem nebo ostatními studenty, nestěžujte si na žádný úkol a dělejte všechno v životě, jak nejlépe to jde. Tohle znamená být černý pásek.

   Být přehnaně sebevědomým, předvádět svoje schopnosti, být soutěživý, povyšovat se nad ostatní, vybírat si, co budete a nebudete dělat (ve víře, že některé úkoly jsou pod vaši důstojnost) – to jsou vlastnosti, které charakterizují studenta, který na černý pás nikdy nedosáhne. Co nosí kolem boků je jednoduše kus zboží koupený za pár drobných v obchodě s potřebami pro bojová umění. Opravdový černý pás, který nosí jeho skutečný držitel, je bílý pás, který změnil barvu skrze jeho pot a krev.

   O sensei, zakladatel aikido, vždy nosil pás bílý a tvrdil, že je jen „začátečníkem“ v aikido. Jiný velký představitel bojových umění jednou řekl: „Á, černý pás, co nosím, je dobrý, aby mi nepadaly kalhoty.“

Předloha tréninku

   První úroveň černého pásu se v japonštině jmenuje shodan. Doslova to znamená „první stupeň“.

   Sho (první), je zajímavý znak. Skládá se ze dvou radikálů, které označují „látku“ a „nůž“. Abychom získali kus oděvu, musíme nejprve vyříznout látku podle předlohy. Předloha určuje styl a vzhled konečného výrobku. Když má vzor nesprávné proporce nebo chyby, obleky budou vypadat špatně a nepadnou. Stejným způsobem je důležitý váš trénink v počátcích; určuje, jak budete nakonec vypadat jako černý pás.

   Během těch mnoha let, co učím, jsem si všiml, že studenti, kteří jsou zaměřeni pouze na to, aby získali černý pás, ztrácí odhodlání ve chvíli zjištění, že je to těžší, než čekali. Studenti, kteří přicházejí jen kvůli cvičení, bez zájmu o stupně nebo povýšení, vždycky obstojí dobře. Nevyřadí je mělké nebo nerealistické cíle.

   Před časem se do mého dojo přišel na cvičení zapsat starší pán. Bylo mu 69 let a v ramenou měl akutní burzitidu. Řekl, že mu lékař doporučil aikido, ale že nemá zájem o technické stupně ani žádné pozice. Chtěl si jen pro sebe trochu zacvičit. Nepokoušel jsem se na něj nijak tlačit, ale nechal jsem jej cvičit pro radost. Byl jsem překvapen, jak dobře se mu po několika letech dařilo. Když nás navštívil instruktor z Japonska, podíval se na něj a povídá mi: „Proč nenosí černý pásek? Je velmi dobrý!“ Kromě jeho okamžitého povýšení vyléčil také většinu jeho burzitidy.

   Na druhou stranu, známe slavný příběh Yagyu Matajuroa, který byl synem slavného šermířského rodu Yagyu feudálního Japonska 16. století. Už jsem jej zmiňoval dříve. Vyhodili jej z domova pro nedostatek talentu a potenciálu, a tak vyhledal mistra meče, kterým byl Tsukahara Bokuden, s nadějí, že dosáhne mistrovství meče a získá zpět své postavení v rodině.

   Při svém úvodním rozhovoru se Matajuro zeptal Tsukahara Bokudena: „Jak dlouho potrvá, než se stanu mistrem meče?“ Bokuden odpověděl: „Ó, asi pět let, když budeš cvičit velmi tvrdě.“

   „A když budu cvičit dvojnásob usilovně, tak to potrvá jak dlouho?“ zeptal se Matajuro. „V tom případě deset let,“ odvětil Bokuden.

Najít ohnisko

   Na co se soustředit, když ne na získání černého pásu?

   Snáze se to řekne, než udělá, ale musíte soustředit energii na cvičení. Avšak myslet si „budu se soustředit na svůj trénink, abych získal černý pásek“ je jen hraní myšlenkových her sám se sebou a nakonec vede jen ke zklamání.

   Nemůžu si jednoduše myslet „docela zapomenu na technické stupně“? Můžu si jednoduše myslet, že na ně nikdy nedosáhnu? Budu vždycky připoutaný ke svému černému pásu a nechám myšlenku na něj pohupovat se kdesi na pozadí mé mysli? Jinými slovy, můžu se jednoduše soustředit na trénink, bez ohledu na cokoli dalšího? Můžu nakonec dospět k představě, že černý pás není víc, než „věc k držení kalhot“? Měli byste také pochopit, že i když zvládnete všechny požadavky, předepsaný počet technik a všechny požadované formy, budete mít odcvičený řádný počet hodin, stejně se nemusíte kvalifikovat na černý pás. Dosažení černého pásu není otázkou kvantity, která by se dala změřit nebo zvážit, jako když na trhu kupujete fazole. Černý pás má co do činění s vámi, jako s člověkem.

   Jak se chováte uvnitř a vně dojo, postoj k učiteli a ostatním studentům, životní cíle, jak se vypořádáváte s překážkami v životě a jak vytrvalí jste v tréninku, to všechno podmiňuje získání černého pásu. Současně se stáváte modelem pro další studenty a nakonec dosáhnete statusu učitele nebo asistenta. V dojo je vaše odpovědnost větší, než mají ostatní studenti, a jste zodpovědní mnohem, mnohem více, než ti mladší. Vaše povinnosti jsou velké tak, jako je držitel černého pásu.

Dosažení ohniska tréninku

   Jak se soustředit na svůj trénink?

   Úspěšný trénink do velké míry znamená, že na to co děláme, nahlížíme z rozumné a realistické perspektivy. Stává se často, že nehledíme na realistické cíle, ale na sny a přeludy. Chcete vynikat v bojových uměních, která jsou nástrojem zlepšení sebe sama, nebo jste motivováni posledním filmem o policajtech a lupičích? Je vaše cvičení hnáno silnou touhou po osvícení nebo chcete jen napodobovat poslední hvězdu akčních filmů? I když zkušený adept bojových umění se tomu může smát, je s podivem, kolik tázaných na bojová umění říká, že by chtěli být právě jako Chuck Norris nebo Steven Seagal. Ale oni jsou tím, kým jsou, díky svému vlastnímu úsilí. Vy jste vy. My všichni máme své hrdiny, vzory a sny, ale musíme oddělit fantazii od reality tréninku, má-li to být trénink smysluplný a úspěšný.

Realita

   Trénink nemá nic společného s technickým stupněm nebo černými pásy, trofejemi či odznaky. Bojové umění neznamená hraní si na to, o čem sníme. Má co dělat s naším životem a smrtí. Není to jen jak se chráníme v kritické situaci, v ohrožení života, ale také to, jak chráníme životy druhých. Nemůžete být někým jiným, ať už je to filmová hvězda, učitel nebo multimilionář. Musíte se stát sebou, tím opravdovým sebou. Ať už John Doe sní o tom, že z něj bude James Dean, Bruce Lee nebo Donald Trump, může z něj být jen John Doe. A když John Doe bude John Doe na 100 procent, stal se osvíceným svému opravdovému já. Průměrný člověk žije 50 nebo možná 80 procent svého života a nikdy nepřijde na to, kým je. Adept bojových umění žije 100 procent svého života a stane se bezchybným. To je, k čemu musí opravdový držitel černého pásu dojít uvnitř sebe. Není nikdo jiný než on sám a jeho praxe vede k osvícení, k přirozenosti jeho pravého já, jeho skutečného já. To je esence našeho tréninku v bojových uměních.

Dosažení černého pásu

   Myslete na ztrátu svého černého pásu, ne jeho získání. Zenový mistr Sawaki Kodo často říkal: „Získávat je utrpení; ztráta je osvícení.“

   Kdyby se mě někdo zeptal na rozdíl mezi bojovými uměními předchozích generací a bojovými uměními dnes, shrnul bych to takto. Adepti bojových umění předešlých generací nahlíželi na svůj trénink jako na „ztrátu“. Vzdali se všeho pro své umění a svoji praxi. Vzdali se rodin, zaměstnání, bezpečí, slávy, peněz, všeho, aby dosáhli sama sebe.

   Dnes myslíme jen na zisk. „Chci tohle, chci tamto.“ Chceme cvičit bojová umění, ale chceme také peníze, pěkné auto, slávu, mobilní telefon a všechno, co mají ostatní.

   Buddha Shakyamuni se vzdal svého království, svých paláců, krásné ženy a všeho ostatního, aby konečně dosáhl osvícení. První žák Boddhidharmův (B. je považován zakladatele shaolinského kung-fu) si uřízl levou ruku, aby mohl studovat se svým učitelem. Nemusíme podstupovat tak drastické opatření, abychom dnes mohli studovat bojová umění, ale neměli bychom opomíjet ducha a odhodlání velkých mistrů minulosti. Musíme také pochopit, že musíme dělat v životě oběti, abychom se mohli věnovat tréninku.

   Podívá-li se student na svůj trénink z pohledu ztráty namísto zisku, přiblíží se duchu mistrovství a stane se vskutku hodným černého pásu.

   Jen když se konečně vzdáte všech myšlenek na hodnost, pásy, trofeje, slávu, peníze a mistrovství samé, dosáhnete toho, co je v cvičení skutečně důležité. Buďte pokorní, buďte jemní. Pečujte o druhé a upřednostňujte ostatní. Studovat bojová umění znamená studovat sebe, své pravé já. Nemá to nic společného s hodností, s technickým stupněm. Velký zenový mistr jednou řekl: „Studovat sebe znamená zapomenout sebe. Zapomenout sebe znamená rozumět všem věcem.“

Kensho Furuya: KODO - Ancient Ways. Ohara Publications Inc., USA 1996. Str. 84-89. Překlad Jaroslav Šíp

Aikido dojo Plzeň